Pinned Travian: Path to Pandora

  • Travian: Path to Pandora


    Mé jméno je Shu a jsem natarským průzkumníkem. Žil jsem ve vesnici Nekhen v zemi Travianu, nedaleko natarské hlavní vesnice Atum. Celý život jsem zasvětil službě svému milovanému natarskému císaři Asurovi. Před deseti lety jsem byl vyslán na tajnou misi, při níž jsem měl najít nové území pro svůj národ, území, na kterém bychom mohli opět prosperovat. Byla to dlouhá a náročná mise. A nyní, ve svých 40 letech, se vracím, abych vám řekl svůj příběh.


    Na své zpáteční cestě do země Travianu jsem postřehl, že svět, který jsme znali, se změnil. Byl to zvláštní pohled. Všechno vypadalo stejně, ale zároveň i jinak. Rozhodl jsem se, že to prověřím, a výsledky svého pátrání oznámím císaři Asurovi. Určitě víte, že Nataři jsou samotářským národem, který se straní ostatních národů mimo šedou zónu. Možná ještě neví, co se děje, takže je musím informovat. A neuvěříte tomu, co se zde děje...
  • Reggia Latina


    Vaše císařská Výsosti,

    dorazil jsem k vesnici Reggia Latina. Musím říct, že i přesto, že tuto oblast znám dobře, připadá mi neznámá. Něco visí ve vzduchu...

    Mé tělo je poznamenáno horami a poli, přes která vedla má cesta. Byla to náročná výprava a chvílemi i nebezpečná. Je potřeba si dát pozor a necestovat sem bez přípravy. Můj věrný společník Nenet se nicméně zdá být cestou nedotčen. Plachtí ve vzduchu zcela bez námahy stejně jako v den, kdy jsem ho našel.

    Byl jsem stále na míle daleko, když se na obzoru objevily nejvyšší věže římské vesnice. Vesnice leží na úpatí hory, což jí kromě ochrany přináší i tolik potřebné železné doly. Je obklopena lesy, obilnými poli a hliněnými doly. Cesty pro všechny dělníky jsou navrženy tak, aby byly co nejkratší.

    Jak jsem se přibližoval, zaznamenal jsem, že vesnice je obklopena pevnou cihlovou zdí. Impozantní. Nenet kroužil kolem vesnice a zakrákáním mě upozornil, že brzy budeme v dohledu římských stráží. Zašel jsem do nedalekého lesa a oblékl jsem si římský oděv.

    Dodnes nechápu, jak může tak vyspělá civilizace stále běhat v sandálech. Zatímco jsem kráčel k bráně, všiml jsem si, že strážci svědomitě obcházeli kolem. Už se chýlilo k večeru a mnoho dělníků se vracelo domů z celodenní dřiny na polích. Snadno jsem se mezi ně vmísil. Aby můj příchod do vesnice proběhl zcela bez povšimnutí, Nenet hlasitě zakrákal a začal létat v podivných vzorcích. Všichni se okamžitě podívali nahoru. Římané a jejich posedlost ptačími znameními...


    Jakmile jsem se dostal dovnitř, užasl jsem. Vše bylo v pohybu. Stovky hlasů se překřikovaly, lidé běhali tam i zpět s vozíky plnými surovin a vojáci pochodovali v perfektních útvarech. Minul jsem velkou kruhovou budovu se zlatou kupolí. Kolem ní postávali nepříjemně se tvářící vojáci. Přemýšlel jsem, co, či koho, stráží. Zahlédl jsem koně pijící z napajedla, které by bylo luxusní i pro naše šlechtice.

    Už jsem se chystal k odchodu, když jsem se potkal pohledem s mužem kráčejícím ke mně. Díval se mi přímo do očí. Byl oblečen v bílém a přes rameno měl elegantně přehozené červené roucho. Mohl to být jedině vesnický senátor. Znal mé tajemství? Zadržel jsem dech, když kolem mě procházel. Neznal. Okamžitě jsem ale vycítil možnou příležitost a začal jsem ho následovat. Vstoupil do další velkolepé budovy se dvěma podlažími a popínavými rostlinami vinoucími se po stranách, které vedly až k zdobné balustrádě. Připlížil jsem se k otvoru ve zdi a zaposlouchal jsem se.
    Senátor diskutoval s jiným mužem. Tento muž měl silný přízvuk a oslovoval senátora jménem Gnaeus Titianus. Dobré vědět. Stěžovali si na nedalekou vesnici, která byla založena cizinci, již neměl žádný nárok na to, aby toto území obsadili. Nebo si to alespoň Římané mysleli. Tito lidé jsou údajně experty na produkci surovin. V senátorově hlase jsem zaslechl stín závisti – u Římanů něco nevídaného. Bylo mi jasné, že tyto přistěhovalce musím navštívit. Už jsem byl na odchodu, když jsem zaslechl senátora zmínit jejich jméno.

    Říkal jim Egypťané.

    The post was edited 2 times, last by merlouska ().

  • New


    Vaše císařská Výsosti,
    po opuštění římské vesnice jsem se okamžitě vydal na cestu k Egypťanům. Zjistil jsem, že jejich vesnice se nazývá Tanis. Zvlněná krajina s obilnými poli postupně přecházela do písečných dun. Vzduch byl suchý a slunce neúnavně pražilo. V římské vesnici jsem si doplnil zásoby vody, ale už mi docházely.

    Nenet svědomitě létal přede mnou. Mnohokrát mi dal najevo, že objekty na horizontu, které jsem považoval za vesnice, jsou jen iluzí. Když jsem konečně zahlédl velké modré vlajky a Nenet neprotestoval, pocítil jsem velkou úlevu. Již z dálky bylo vidět několik velkých válcovitých budov s plochou střechou, které byly vyšší než všechny budovy, jež jsem dosud viděl. Byly postaveny z cihel a okraje byly z modrého kamene. Předek každé budovy byl ozdoben zvláštním symbolem.



    Prošel jsem kolem obilných polí a namířil si to k bráně do vesnice. Ačkoli bylo poledne, mnoho vesničanů neúnavně pracovalo ve spalující sluneční výhni. Egyptské oblečení jsem si oblékl už dávno předtím, protože v tomto počasí to byla jediná vhodná volba. Ujistil jsem se, že vypadám jako mocný muž, aby se nikdo ze strážců neodvážil na něco vyptávat. Se vztyčenou hlavou a vážným pohledem jsem prošel kolem strážců do vesnice. Znervózněli, ale jediné špatně vyřčené slovo je mohlo stát jazyk.

    Již nějakou dobu jsem měl podezření, ale nyní se mi egyptské tajemství potvrdilo. Římané byli pilní pracovníci, ale měli také rádi své přestávky. Ale ještě nikdy jsem neviděl lidi, kteří by pracovali tak usilovně jako místní obyvatelé. Dělníci byli zpocení a dýchali ztěžka, ale ani ti, kteří přenášeli těžké cihly, se nikdy nezastavili, aby si odpočinuli. Mou pozornost přitáhla jedna skutečně pozoruhodná budova. Ta prostřednictvím chytře rozmístěného potrubí rozváděla vodu do celé vesnice. Poblíž těchto trubek byly vidět zelené plochy, které přinášely život do jinak zcela vyprahlé půdy.




    Fascinován jsem kráčel dál. Mezi velkými válcovitými budovami byla menší obdélníková budova s vysokým komínem. Na dřevěném pultu chladly bochníky chleba. Zatímco jsem si vychutnával čerstvou svačinku, přišel jsem k nejmajestátnější budově ve vesnici. Měla dvě patra a kromě hliněných cihel byl na její stavbu použit také masivní vápenec. Do něj byly pečlivě vytesané různé ozdobné prvky a jeho okraje byly zkrášleny modrým kamenem. Tato budova byla očividně velmi významná. Musel jsem se podívat dovnitř.

    Jelikož všichni pracovali venku, doufal jsem, že dům bude prázdný. Potichu jsem vešel dovnitř. Pokoj byl tmavý a chladný. Na zdech visely spousty zbraní. Mnohem více mě ale zaujaly svitky rozložené na stole. Byly to nákresy cizí vesnice a několik náčrtků velkých vozíků, které byly využívány k převážení surovin. Egypťané zcela jistě takové vynálezy neměli. Z druhého patra se ozval šramot. Musel jsem se vypařit. Naposledy jsem pohlédl na nákresy a pokusil jsem se přečíst jméno vesnice. Stálo tam: Teutoburg. A bylo rozhodnuto.

    Mou další destinací byli Germáni.
  • New


    Vaše císařská Výsosti,

    po úspěšné infiltraci egyptské vesnice jsem vyrazil směrem k Teutoburgu. Většina cesty vedla rozlehlým lesem, který vypadal, že nikdy neskončí. Noci byly chladné, ale kožešinové oblečení Germánů mě udržovalo v teple. Vysoké a stále zelené stromy se tyčily k nebi plnému hvězd, které mi pomáhaly v orientaci, zatímco Nenet spal na mém rameni. Po krátkém odpočinku jsem dorazil k Teutoburgu. Všude kolem mě se rozprostírala ranní mlha.

    První věc, které jsem si všiml, byla vůně čerstvého chmele. Zajímavé. Kousek ode mě několik mužů kácelo stromy. Pokácené kmeny pak vzali, jako kdyby nic nevážily, a odnášeli je do vesnice. Došel jsem až do dřevorubeckého tábora a vzal jeden z menších kmenů – ten rozhodně nebyl lehký jako pírko. Ale nevadí, alespoň mi umožní dostat se nenápadně do vesnice. Avšak když jsem se dostal k bráně, vypadalo to, že strážci by se o mě nezajímali ani tak. Hráli karty a pili nápoj, který voněl po bylinkách a citrusech. Velmi zajímavé.

    Vstoupil jsem do vesnice a zaznamenal jsem, že kromě zemní hráze z hlíny a bláta je vše ostatní ze dřeva. Když jsem se rozhlédl, pochopil jsem, odkud přicházela ta vůně. Stála tam dřevěná bouda a vedle ní sud skoro stejně velký jako budova. Sud byl pomocí trubky napojený na dva válcovité předměty. Za budovou stálo několik menších sudů. Jeden z nich byl otevřený a Germáni horlivě plnili své hrnky tekutinou z onoho sudu. Zdálo se, že jim přidává sílu, ale také zvláštní smysl pro humor.


    Došel jsem k nim a také jsem ochutnal. Chutnalo to hořce, ale zahřálo mě to. Nicméně jsem zde byl kvůli něčemu jinému: odhalit tajemství velkých vozíků, které Egypťané nakreslili. Pokračoval jsem v pátrání, dokud jsem nedošel k dvoupatrové budově, vedle níž byl stánek. Ve stánku byl vozík, do nějž by se vešli tři lidé. Dokonalá práce se dřevem, musím říct. Poblíž stálo několik menších stánků a každý z nich vystavoval hodnotné zboží – zeleninu, ovce, chleba či dokonce šperky. Germáni vypadali, že je obchodování baví.

    Poté, co jsem zaznamenal všechny své poznatky, jsem popadl kus chleba a šel dál. V centru vesnice stála obrovská budova. Stejně jako většina budov zde, i tato měla šikmou střechu. A přesto byla tato střecha jiná. Mnoho menších stříšek bylo posazených na vrcholku větších střech a vytvářely tak oddělené prostory v budově. Možná byly tyto prostory využívány pro různé účely. Na dveřích byl velký modrý symbol. Přistoupil jsem blíž, abych si ho prohlédl. V tento okamžik jsem zahlédl válečný pokřik.

    Zničehonic se objevili válečníci na koních. Muži seskočili z koní a začali loupit. Někteří se už vraceli s pytli plnými kořisti předtím, než si Germáni vůbec uvědomili, co se stalo. Jejich rychlost byla neuvěřitelná. Dva vojáci se na mě podívali a kývli na sebe. Nevím, jestli si mě s někým spletli, nebo jestli věděli, že tam nepatřím. Ale než jsem stačil cokoli udělat, přemohli mě, spoutali mi ruce, hodili mě na koně a odvezli mě pryč.

    Jízda trvala nějakou dobu. Když jsme dorazili do cíle, byl jsem bez jediného slova hozen do cely. Prohledali můj batoh, ale naštěstí nemohli přečíst můj deník. V noci se ke mně vrátil Nenet a kloval do mých pout, dokud je neuvolnil. Nyní Vám píšu ve strachu, že tento dopis může být tím posledním. Řekněte prosím mé ženě a dceři, že jsem dělal vše, co bylo v mých silách, pro slávu naší říše.
  • New


    Vaše císařská Výsosti,

    uplynul týden, co jsem byl ve vězení. Každý den jsem dostal chleba a vodu, ale mé prosby nebyly nikdy vyslyšeny. Nenet mě často navštěvoval a někdy mi přinášel i ořechy nebo hrozny. Má cela byla malá. Dnem i nocí jsem sledoval jediný vchod a čekal. A pozoroval. Už jsem přišel na to, že mí věznitelé byli Galové a že jsem byl ve vesnici jménem Celtica. Bylo to velmi zajímavé místo. Viděl jsem dvoupatrový dům postavený z kamene a dřeva. Střecha byla slaměná. Venku před domem leželo několik velkých kusů kamene a řemeslník je otesával a vytvářel busty a podobné objekty.

    Ze své cely jsem také viděl další budovu. Ta byla kulatá, se slaměnou střechou a vysokým komínem. Otevřený prostor před budovou byl přepažen. Kolem leželo mnoho drobných předmětů, včetně pil, provazů a kovových řetězů. Galové byli očividně velmi zdatní řemeslníci. Zdálo se také, že byli neustále v obavách z možných nájezdníků.

    Kolem okna v mé cele občas prošli strážci. Jeden z nich měl stále batoh s mými věcmi. Potřeboval jsem dostat zpátky svůj deník. Jednou ráno, když mi přinesli chleba a vodu, jsem z okna pocítil závan větru. Vítr s sebou přinesl vzrušené výkřiky o invazi. Muž přede mnou pustil tác a vyběhl ven. Dveře zůstaly otevřené. I když to na první pohled vypadalo jako dar z nebes, věděl jsem, že osud může být mnohem horší. Pomalu jsem došel ke dveřím cely a vyhlédl za roh. Nikdo nebyl v dohledu. Jen dveře vedoucí ven.



    Došel jsem k nim a otevřel je. Celé město bylo na nohou. Na strategických pozicích byly umístěné pasti. Nenápadné skupiny kamenů byly odsunuty a odhalovaly úkryty surovin. Obyvatelé do nich rychle házeli své zásoby. Všiml jsem si vojáka, který nesl můj batoh. Začal jsem ho pronásledovat, ale davy lidí běhajících sem a tam mi to komplikovaly. Někdo do mě strčil tak, že jsem upadl. Než jsem se stačil zvednout, můj cíl zmizel z dohledu. Vtom se ozvalo Nenetovo zakrákání. Sledoval ho ze vzduchu.

    Prošel jsem kolem stanového městečka. Ze stanů vybíhali vojáci a vyzbrojovali se oštěpy a štíty, které ležely na hromadách. Jejich vůdce, vysoký muž s obřím knírem, vykřikoval rozkazy. Kolem projeli válečníci na koních. Obával jsem se, že si mě někdo všimne, ale všichni se dívali jiným směrem s vážným výrazem ve tváři. Došel jsem na otevřené prostranství, kde se vojáci shromažďovali. Konečně jsem toho muže znovu spatřil. Už ale neměl můj batoh.

    Zůstal jsem v pozadí a rozhlížel jsem se po okolí, jestli neuvidím své věci, když se ozvaly výkřiky zvěstující příchod nepřátel. Cizí národ. Celá armáda jezdců na koních. Galský náčelník vydal poslední rozkazy. Všichni byli připraveni na útok.

    Hunové přicházeli.
  • New


    Vaše císařská Výsosti,

    spolu s Huny dorazil do galské vesnice i teror. Brána do vesnice byla vyražena a horda válečníků na koních vtrhla dovnitř. Štíty se lámaly, pasti se plnily nepozornými vojáky a z bitevní vřavy se ozývaly výkřiky vojáků. Po několika minutách chaosu byla bitva u konce a vítězní Hunové začali plenit vesnici. Nespouštěl jsem oči ze svých věcí. Brzy se prach z bitvy usadí a já budu moct konečně odejít.
    Skupina válečníků došla k mému batohu a prohledala ho. Otevřeli deník, zarazili se a začali se rozhlížet. Jejich pohled mířil směrem k mému úkrytu. Celý vyděšený jsem stál a neopovážil jsem se ani pohnout. Po pár vteřinách se podívali na sebe, pokrčili rameny a vrátili deník zpět do batohu. Na jejich chování bylo něco podivného. Pokusil jsem se zachytit něco z jejich konverzace, ale byli příliš daleko. Když nasedli na koně a chystali se k odjezdu, zdálo se mi, že jsem zaslechl nějaké jméno: Gnaeus Titianus. Musel jsem se přeslechnout.

    Nechali ve vesnici jednoho koně. Zvláštní. Ať už to byla past nebo ne, musel jsem je následovat. Oblékl jsem si hunské oblečení, nasedl na koně a projel zničenou branou vesnice Celtica. Připojila se ke mně další skupina válečníků. Pokusil jsem se zapadnout mezi ně, ale kupodivu si mě vůbec nevšímali. Zpívali a jásali na oslavu úspěšného útoku. Někteří se postavili na hřbety svých koní a za jízdy na nich tancovali.

    Putovali jsme přes opuštěné planiny a travnaté pláně směrem k Askuzai, domovské vesnici Hunů. Měl jsem potíže udržet tempo svých společníků – ti se snad naučili na koni jezdit dříve, než uměli chodit! Nenet mě následoval v bezpečném odstupu. Nejspíše se bál lukostřeleckých schopností Hunů. Jelikož na planinách nebylo nic, co by bránilo ve výhledu, byla hunská vesnice vidět už z velké dálky. Všechno na tomto území vypadalo, že je to navržené pro snadný přístup z koňského hřbetu. Na tomto regionu ale bylo přeci jen něco neobvyklého. Měl jsem pocit, že se děje něco zvláštního...


    Ještě stále ve vysoké rychlosti jsme projeli bránou vesnice a zpomalili až ve chvíli, kdy jsme dorazili na rozlehlé náměstí uprostřed vesnice. Scházely se zde jednotky vracející se z loupežného útoku. Před námi se tyčila socha hunského válečníka s lukem na vzpínajícím se oři. Hunové oslavovali a vyprávěli si historky o úspěšném útoku. Všiml jsem si, že Nenet krouží nad jedním koutem vesnice

    Seskočil jsem z koně a vydal se směrem, kde se Nenet nacházel. Nebyly tam téměř žádné klasické domy, zato spousta stanů. Z velkého komína, který stál poblíž dřevěné chýše s plstěnou střechou, se kouřilo. Vedle chýše stála kovadlina, na ní leželo kladivo a poblíž se povalovaly různé zbraně a části brnění.
    Poblíž se ozval nějaký šramot. Prošel jsem kolem přístřešku, kde se několik koní ládovalo čerstvou trávou. Přístřešek měl dvě střechy, jednu dřevěnou a jednu plstěnou. Seno bylo skladované v odděleném prostoru. Bylo rozhodně zvláštní vidět hunské koně bez jezdců na jejich hřbetech. Pokračoval jsem dál za Nenetem. Létal nad budovou úctyhodné velikosti. Stála na dřevěných podpěrách, zdi byly z pevné látky a střecha z plsti. Došel jsem ke vchodu, po jehož stranách byly dvě mísy s ohněm, a vstoupil jsem dovnitř. Nacházel jsem se v prostorném kruhovém pokoji.
    Seděl zde senátor Gnaeus Titianus. Než zvedl oči, aby mě uvítal, prolistoval si můj deník. Na jeho tváři se objevil úsměv. Poté začal vyprávět. Řekl mi, že věděl, kdo jsem. A že za těch deset let, které jsem byl pryč, se svět kompletně změnil.